Jak jsem (ne)přišel na chuť Červenému trpaslíkovi

Nikdy jsem nebyl fanouškem Červeného trpaslíka. Televizní zpracování mi přišlo vizuálně tak béčkové, že jsem se jen stěží prokousával přes formu k obsahu. A pokud se mi to kdy podařilo, byl jsem spíš v rozpacích z toho, co ke mně dolehlo. Tohle že je vtipné? Vždy – pokud šlo o „barevné“ seriály – jsem patřil spíš k táboru Černé zmije.

I dvacka se počítá – rozvleklý fejeton toho shonu

A je to tu, chvíle pnutí. Chvíle naplnění potřeb – a potřeby je třeba plnit. Ale takovéhle… Člověku je poněkud stydno říkat ty věci, které před ním říkali básníci, spisovatelé a pisálci.

Zas je tu nový rok a ten k divnostem mě nutí

Je to zvláštní, loni jsem na začátku ledna nedal na blog žádné nové básně. Ne že bych neměl žádné nové básně, ale zapomněl jsem, že mám blog. Ne že bych měl blok, to ne, ale stejně jsem psal nějak méně, nějak tajněji, nějak nenápadně. Ale letos vás to nemine, letos ne. Letos zase pár něčeho tad mám.

O díře do srdce namísto trychtýře

Jako odpovědný redaktor, i když v tomto případě spíše mediátor, krásné knihy O díře z trychtýře se musím vyjádřit ke článku, který zveřejnila spoluautorka Toy Box – navzdory tomu, co píše Toy Box, mi totiž kniha připadá opravdu krásná a povedená.

Jak jsem chytil raritního pokémona – Martina P.

To bylo tak. Jezdím domů kolem Klamovky, kde jsou hned tři pokéstopy vedle sebe, hráči na ně často nahází vábničky a sedí přímo mezi nimi. Jel jsem z lovu Bourbonsaurů, ale neodolal jsem, vábničky vábí víc hráče, než ty elektronické mrchy. A vykysl jsem tam do půl desáté. Už se tak balíme, a v tom dole na cestičce přímo pod námi kočár, matka, a dva dospělci, jeden útočí na druhého, že ho zabije, druhý křičí „nechte mě, já vás neznám“ a vypadá to, že nějaký ožrala napadl pár vracející se z centra.

Vajglové drámo na Náplavce aneb kdo je ta špatná?

Po práci bylo tak hezky, že jsem i já podlehl svodům jarního podvečerního slunce a vydal se popít pšeničného piva na Náplavku. Sluníčko, vzdoušek od vody… Ale ejhle. Jak jsem dosedl, zjistil jsem, že si připadám jako u Voka, protože z prava i zleva kouřily nějaké dorostenky. Pamětliv východního moudra, že to pomine, čekal jsem, až dokouří. Že ale hodí toho vajgla do vody, to jsem nečekal…

Devadesát procent žen v České republice neví co s obočím

Tohle tvrzení na mě jen tak bez varování vypálila kamarádka. Mezi řečí o focení. Na chvíli jsem se zarazil a nechal si to zopakovat. Vzhledem k tomu, že má hezké obočí, ví, o čem mluví. Dochází mi to taky. Na rozdíl od úpravy ohanbí je totiž úprava obočí zřetelně viditelná na první pohled na ulici. A neříkejte, že se taky nedivíte, když se divíte docela často!

Noční boj o investituru aneb tohle je můj dárek!

Všiml jsem si, že bloggeři dnes často informují o různých výrobcích. Taky píší o tom, jak je rozbalovali. Nebo to rovnou fotí. Zaujalo mne to a rozhodl jsem se, že něco podobného udělám s nejlepším dárkem od Ježíška. Bohužel rozbalování nafoceno nebude, protože obal během roku rozcupovala některá z koček mojí drahé mateře, naštěstí samotnému polštáři z líné pěny (a je to venku) se nic nestalo.

Kšeft za všechny prachy aneb vyfoť Vánoce

Mám štěstí na bizarní zakázky. Přímo talent na ně mám. Nedávno jsem moderoval diskusi s Andrzejem Sapkowskim a až při příchodu na místo konání a spatření Mistra, tedy konkrétně stavu, v jakém se nalézal, mi začal po zádech stékat studený pot. Kdo ho znáte, víte proč. Ale dopadlo to dobře. S tím, co mám na stole teď, už mít takové štěstí asi nebudu… Mám nafotit Vánoce pro turistickou agenturu.

Po uzření Padesátky budete potřebovat Domácí péči

Vidět v jednom týdnu hned dva nové české filmy, to je jako… To je nezvyklé a někdy jich tolik nestihnu ani do roka. Letos už jsem viděl čtyři, což si nedokážu vůbec nijak vysvětlit, ale řekněme, že se to tak sešlo a dál se tím nezaobírejme. Došlo k tomu vlastně náhodou, ale viděl jsem Domácí péči Slávka Horáka a právě před chvílí Padesátku, druhý film Vojty Kotka.