Bydlím ve starém domě s načichlými stěnami

Jsem tu už třetí rok a nějak jsem si zvykl, i když takové sousedy jsem ještě nikdy nikde neměl. Doufám, že už mít ani nebudu, ale má to svou poezii. Určitě je tu ještě co zaznamenávat, protože ti lidé lidičkovstvím vynikají. Pronikají do společného prostoru, močí v něm, píší vzkazy křídou… Každý jak umí. Je to prapodivné místo.

Read Full Post »

Znovuoživený a stále novoroční koutek poezie pro všechny

Přiznám se, že poezii většina roku 2010 také moc nepřála. Kupodivu těsně před jeho koncem, kdy jednomu začalo bejt ouzko, se to zase spustilo jako rýma. Tak už to s verši je. Buď jste zdraví jako příslovečná řípa a nic – popřípadě nesmělé odkašlání – a nebo výron jak z protržené přehrady. Ono ani není o co stát.

Read Full Post »

Střepy ze sklenice poezie poznamenané krajem u Pálavy

Sledoval jsem zase z okna jižní Moravu. A nejen z okna, přiznávám, zase jsem ji pil plnými doušky ze sklenky se stopkou a prohlížel si ji přes žlutavé víno. Co je to za pocit, který tu na člověka sedá? Co je to za pocit, který nutí podívat se hlouběji k sobě samému než jinde na světě?

Read Full Post »

Horkoletní kout poezie hledící zpět i směle k příštím veršům

Nějak mi usíná kout poetický i léna blogová. Měl bych to napravit i v napařeném parnu. Ne že by nebylo co. Ono není kdy. Ale prázdniny se blíží a s nimi i snížení počtu čtenářů, takže bych mohl zase vyvinout nějakou aktivitu a nechat tu pár veršů, které se mi poslední dobou vyrojily. Dnes ty vážnější, příště veselé…

Read Full Post »

Světoknihový kout poezie aneb honem na výstaviště dneska

A zase sobota, tentokrát světoknihová. Kdo půjde mezi knihy, schová se před deštěm, kdo vstoupí do knih, schová se před světem. Je jich tam spousta a voní novým papírem a lepidlem i tiskem. Kdo nemá rád knihy? Nevím o takových lidech. Snad jen o ignorujících, ale ty potom taktéž ignoruji. I v poezii.

Read Full Post »

Neodbytný kout jarní poezie pro vnímavá oka a ucha je tu

Nezdá se to, ale už je tam květen. Tam za oknem. Tady uvnitř se nic nemění, vzduch stojí a bojí se pohnout, protože by rád už těžknul vším tím slunečním horkem, které ale ne a ne. Stejně ani já se nehýbu, zůstávám beztvarý a čekám, až se to zase jednou stane. Jednou. Jednou to totiž přijít musí. Budu připraven.

Read Full Post »

Krutojarní básňotexty z hlubokoříčních slepých ramen

S jarem přicházejí divné nálady. Dřív přicházely i ledy, ale to už je pryč a dneska o kru na řece nezavadíte. Kdo ví, co všechno se proto může skrývat na dnech řek, když jim už nic neorá každé jaro dno? Možná je to lepší nevědět, když se koukáte do kalných jarních vod, ze kterých páchnou zbytky zimy…

Read Full Post »

Sobotní ráno obléklo si poezii z popelínu, ale je jaro

Je sobota, jak se zdá, je sobota a šedivá. Po lešení za oknem běhají ňácí chlapi a dešťomrak nad Prahou natahuje drápy až k Malé Straně, kde se nalézám. Však ještě chvíli a půjdu také tam, kde jarní blankyt roztahuje přízi, kde ptáci zpívají a kde kvetou břízy pro rozkoš vezdejších alergiků. Jaro je zpátky. Zas jsme měli kliku.

Read Full Post »

Sobotní poezie o opouštění věcí, lidí a realit, které studí

My čekali jaro… Znáte tu písničku. S tím, co je za oknem, touží člověk utéct. Zmizet a ztratit se ze zdejšího bytí do nějaké nepravděpodobné reality orientálních tržišť plných datlí. Zrovna začíná sezona manga, víte to? Na Andamanech teď stojí osm korun za kilo. A neříkejte mi, že to není poezie… Ale vraťme se zpět do zimy a chladu.

Read Full Post »

Ještě stále sněžná poezie spadající ku konci bílého týdne

Sobota je v Praze do jara a na Moravě do zimy ještě. Při přejezdu přes Vysočinu si připadáte jako při vjíždění do tajemné krajiny mlh a chvílemi nevíte, neopouštíte-li skutečně tento svět. Ale bude prý jaro. Slibují to. Jednou sníh odtaje a zjeví se všechno, co pod sebou pohřbil. Zmrtvýchvstání velikonoční. A bude zeleno, a ne bílo, a všichni se budou chodit ven hřát…

Read Full Post »