Trvalo to, ale je to tu. I Šumařův sumář přináší recenzi na spektákulární román Susanny Clarkové s desítkami venkovských scén a dvěma skutečně tajuplnými mágy! Na knihu se čekalo dlouho, čekání na recenzi tedy nebylo zase až tak bolestné! Pan Norrell a Jonathan Strange přicházejí!Jonathan Strange a pan Norrell. Český název bestselleru Susanny Clarkové je bohužel o slabiku kratší, a tak z něj uniká rytmika, kterou mu propůjčuje ono anglické Mister. Je to jeden z mála okamžiků, bohužel ne nepodstatný, kdy můžeme litovat, že kniha není v originále. Sama melodie a rytmus názvu už (podobně jako je tomu například u románu Pride and Prejudice Jane Austenové) dává čtenáři klíč k tomu, co jej na sedmi stech, na první pohled nestoudně vypadajících stranách krásně provedené knihy (vzhled je další indicie) čeká.
Vyhnout se faktům není možné, i když byla i v Česku zopakována snad stokrát a nemá cenu ani přemýšlet o tom, kolikrát byla omleta kolem celého světa. Krom pár povídek, které spáchala autorka před svým opem magnem, je to její první a jediný román, na kterém pracovala celých deset let. Práce se vyplatila, vzniklo dílo neobyčejné kvality, která není dána pouze poutavým dějem, ale také precizností literární. Fortel, se kterým je kniha napsána, není v dnešních časech příliš k vidění.
Kam zařadit román o probuzení anglické magie pány Strangem a Norrellem? Reklamní slogan hrdě hlásá, že se jedná o Rowlingovou pro dospělé. Je to tah velmi zdařilý, protože Rowlingová píše o magii a prodává knihy. Přesto, podíváme-li se na toto srovnání pod drobnohledem, je to podobně urážející, jako říct o Svobodovi, že byl moderním Mozartem (v tomto případě však pro srovnávaného).
Pokud by bylo na místě srovnání, nevyhneme se opět jménu Jane Austenové, se kterou jí poutá právě melodický a jemně ironizující styl vyprávění, který však navíc obohatila o moderní literární postupy, a tak zdárně posouvá hranice toho, co už bylo napsáno. Nejvíce je ale vliv patrný právě na melodii jazyka, kterou velmi zdařile přenesl do českého jazyka Viktor Janiš. Důraz na skvěle znějící věty a obraty u Clarkové místy sice hraničí až s vyumělkovaností, ale vše je nedílnou součástí jejího díla.
Hledat kořeny románu Susanny Clarkové pouze u jednoho zdroje je však zavádějící. Na rozdíl od upadlé postmoderny se Clarková nepošklebuje všem a všemu, naopak ve svém románu vzdává hold svým předchůdcům a hrdě se k nim hlásí. Například Arabela je jméno hrdinky Kroniky Pickwickova klubu od Charlese Dickense stejně jako manželka Jonathana Strange a podobných udiček bychom našli nepočítaně.
Clarková dokázala příběh o magii a dvou jejích provozovatelích pevně zapasovat do britské literatury takovým způsobem, až vzbuzuje zdání, že do ní patří odjakživa. Vyvstane-li potřeba zařadit román někam jinam než pouze do šuplíku fantasy literatury, nebude jiné cesty než označit jej jako jedno z vrcholných děl romantické literatury, které se ovšem o pár století minulo v čase.
Stylem svého vyprávění autorka tvrdošíjně trvá na tom, že se její příběh odehrává v dobách napoleonských válek a putování zhýralce Byrona po Evropě – nepřipouští o tom žádných námitek. Spát jí nedává ani Byronovo dílo a jeho báseň Manfréd a kouzelným způsobem vytváří mystifikační síť, ve které se jeho lordstvo nechává inspirovat životem jejích hrdinů. Právě tento případ je zcela transparentní pro ukázku její práce s textem. Jemná manipulace a hra se slovíčky, to všechno nakonec na sedmi stech stránkách usouká pavučinu tak hustou a dokonalou, že před ní musí smeknout každý, kdo holduje nejen dobrému čtení, ale i velké literatuře.
Jonathan Strange a pan Norrell, jak dnes ostatně u kvalitní knihy velí nutnost, není pouze příběhem o dvou mázích, ale skrývá v sobě hned několik příběhů, které běží spolu i vedle sebe. Těžko se dá určit, který příběh je ten vůdčí, a stejně těžko bychom určovali, kdo jsou hlavní postavy. V tomto případě nás totiž název knihy nechává na holičkách. Strange a Norrell sice patří k těm nejdůležitějším, ale Clarková je zamotává do svých sítí tak důmyslně, že si svou důležitostí nemohou být zdaleka tak jisti.
Jestli ale budeme chtít najít hlavního hybatele děje, jestli nám bude stát za to pídit se, kdo má tohle skvělé dílo na svědomí, dobereme se nakonec snad jediného možného řešení – to hlavní v celé knize je magie. Pochopitelně i ta se dá personifikovat v postavě tajemného Krále Havrana, který se jako černá nit proplétá celou knihou, ale není potřeba být tolik explicitní.
Clarková totiž udělala přesně to, co slibovala v anotaci k románu – vzbudila anglickou magii, a to nejen obrazně. Její kniha vrátila do světa literatury něco, co už měla většina lidí za mrtvé. Staré časy bez jakéhokoli sentimentálního přídechu, kouzlo světa krátce před spoutáním elektřiny. Přesně vystihla poslední možný okamžik dějin, ve kterém ještě bylo možno vrátit do světa magii v celé její síle. Povedlo se jí to a čtenáři si mohou brát za čest, že toho mohli být svědky.
A co si myslím já osobně? Že je klika, že to Janišovi nesebrali i přes roční skluz, který s překladem nabral, protože skutečně odvedl kus velmi dobré práce. Je sice pravda, že u nás existuje ještě pár dalších překladatelů, kteří by Clarkovou byli s to přeložit na úrovni, ale jen málo z nich se zajímá o fantastiku (i když ke Clarkové zas tolik znalostí z tohoto rance potřeba není). Navíc Viktor Janiš odvedl fantastickou práci i po stránce propagace knihy, protože ač je titul sebelepší, propagovat potřebuje.
Fascinující je ovšem fakt, že se věci daly do pohybu na české poměry hodně rychle a kniha už se dotiskuje a píšou o ní i lidé jako Horáček nebo Neff, do kterých by to skutečně nikdo neřekl. Takže tedy – dobrá věc se podařila, magie ožila i v Česku!
Spousta dalších recenzí je na oficiálních českých stránkách TADY:.
BTW Rowlingová nepíše o magii, o magii píše třeba Crowley (a ten navíc měl i praktické dovednosti)
[…] Recenze na Jonathana Strange a pana Norrela je ZDE:. […]