Terry Pratchett je spisovatel. Jeden z těch, kteří si to označení skutečně zaslouží. Prakticky se mu nestane, že by napsal knihu, o níž by si nezaujatý čtenář řekl, že je slabá. A to jich napsal přes třicet. Většinou, tedy alespoň za posledních pětadvacet let, píše Zeměplochu, ale občas se vydá i do jiných vod. Třeba do Pelagického oceánu.
Knihu Národ, která u nás před nedávnem vyšla v překladu Jana Kantůrka (podrobenému konečně důstojné redakci), můžete číst dvěma způsoby. Ty se od sebe liší v jediném. Při prvním náhledu víte, že Terry trpí nevyléčitelnou a neustále se pomalu zhoršující alzheimerovou chorobou a že ví, že jeho čas zde je omezený. Ve druhém případě to nevíte.
Ani druhý případ není při čtení žádná vada na kráse. Jen ona informace o autorově prožívané životní etapě přidává Národu, který je hlavně o životě a o smrti, další rovinu. Síla příběhu je stále stejná, ale pokud zná čtenář všechny informace, stává se poučeným čtenářem a Národ získává během čtení cosi, co z knihy dělá trošku mrazivý zážitek, na který budete dlouho vzpomínat.
Příběh se z největší části odehrává na ostrově Národ, kde žije, jak jinak, národ. Největší kus země ze souostroví má i svou skálu, korálové útesy a vůbec všechno, co dělá z ostrova tropický ráj. Má i svoje bohy a předky, kteří nežijí zase tak daleko od lidí. Jednoho dne ale přijde velká vlna a celou vesnici smete. Jediný, kdo jako zázrakem přežije, je Mau, jenž strávil měsíc na malém ostrově, kde skládal zkoušku dospělosti. Místo vřelého přivítání na něj čekají jen mrtvá těla.
Bouře s vlnou ale přinesla na ostrov nejen naprostou zkázu, ale i loď, na které přežije jediná pasažérka – britská urozená dívka, která je už tou dobou, aniž by to věděla, dědičkou koruny celého impéria.
Karty jsou rozdány poměrně zajímavě a Terry Pratchett ví, jak se tato hra hraje. To, čeho si na něm jeho čtenáři nejvíce cení, je způsob, jakým vidí lidem do hlavy. Dokáže se vcítit do jednotlivých postav, jako by je dlouhá léta pozoroval a žil s nimi. Jeho hrdinové patří k těm nejplastičtějším, které můžete v současné (a nejen fantastické) literatuře potkat. Téměř se na ně dá sáhnout, jejich způsob uvažování i emoce přímo vyzařují ze stránek. Je to přesně tak, jak Pratchett popisuje vypravěče v Národě: rozprostře ve vzduchu svým vyprávěním obraz a ten pak ožije.
Pochopitelně se nedá předpokládat, že by se britský gentleman vžil do uvažování zástupce přírodního národa… Jenže Pratchett vždy hodně dlouho studuje to, o čem chce psát, a tak je Mau, ale i ostatní ostrované, reálný tak, že by jej lépe evropský spisovatel vystihl jen stěží.
Také Dafné (což není pravé princeznino jméno, ale kdo by se chtěl jmenovat Ermintruda v tropickém ráji?) je reálná. Je o něco starší než Tonička Bolavá ze zeměplošské série a je vznešeného původu. Tak trochu jako Zuzanka. Má skvělé vzdělání a chvílemi je jemně přemoudřelá. Co ji od předchozích dvou hrdinek odlišuje, je její zápal pro vědu a zkoumání, její schopnost nadchnout se přímo dětsky pro věc a přitom být velmi dospělá. Právě ta radost z objevování, kterou Pratchettovy postavy zažívají těsně po odeznění nejtěžšího šoku, je jeden z nejsilnějších prvků, jež Národ obsahuje.
Ostrov Národ je skála a hoří na ní oheň. Je proto jasné, že se k němu budou stahovat uprchlíci. Mau, i když nemá bez obřadu dospělosti vlastně duši, se stane náčelníkem a musí zajistit, aby Národ přežil. I když je jediným živým zástupcem. Je jasné, že to bude zábavné a místy napínavé čtení, to se u tohoto autora jaksi předpokládá. Jedná se ale také o čtení velice niterní.
Kdo Pratchetta zná, může dokonce získat dojem, že se jedná o jakousi zpověď, schválně zasazenou do idylického ráje, do jakési utopie, která však byla zničena. Je dokonce jasné i to, jak celý příběh dopadne. Vlastně je to nejprohlédnutelnější konec ze všech pratchettovek. Vypráví totiž příběh o dvou nejběžnějších a nejpřirozenějších věcech, u nichž není pochyb, jaký budou mít začátek a jaký konec. Život a smrt. Obojí však dokáže vždy a znovu překvapit.
I o tom je Pratchettův Národ, stejně jako je o komunikaci dvou lidí z odlišných kultur, o objevování nových možností a posouvání vlastních hranic. Také je to ale příběh o bozích, který si svou silou nezadá s Malými bohy, které Terry napsal už před dlouhými lety. Mau je ale jiný než Bruta. Proklíná bohy a obviňuje je za všechno, oč přišel (jak se asi cítí člověk, který ví, že má nevyléčitelnou chorobu?). Útěchu nachází v neutuchající práci. Musí však přijít nejen na to, že rod musí pokračovat do budoucnosti, ale také nesmí zapomenout na svoje kořeny.
Na Maua a Dafné čeká v knize dlouhá cesta, i když se během děje nevzdálí z ostrova, a jeden bez druhého by na její konec nedošli. Jenže po dočtení Národa zbývá ještě položit poslední nezodpovězenou otázku: Co je to vlastně konec? A existuje vůbec?
Sám jsem po dočtení měl velké problémy vyjádřit dojmy z Národa. Díky za tuhle recenzi, vystihuje jej výborně, i když se na něj dá nahlížet z různých úhlů.
Tomu říkám recenze. Né jako ta první co se objevilna na discworldu. ALe trochu méně bych prozrazoval o ději knihy…byl sem nucen přeskakovat, jelikož jsem to eště nečetl. jinak bravo
[…] by Richard Klíčník (převzato ze Šumařova blogu) […]