Deset let s Danem Bártou a jeho souputníky na české scéně. Když se tehdy objevila Illustratosphéra, bylo to příjemně nové, živé, zábavné, chytré a překvapivé. Co se změnilo po deseti letech? Trochu vymizela novost, ale zbylé atributy na Bártovu hudbu stále platí. Loňská Animage totiž nevybočuje, ale i tak mile překvapila svou kvalitou.
Včera se v Akropoli konal výroční koncert. Deset let na scéně prakticky ve stejném složení. Bylo vyprodáno a sál byl zaplněn podivuhodně pestrou skladbou lidí. –Náctiletých fanynek tu pár bylo, ale rozhodně nepřevládaly. Více bylo takových, kterým bylo –náct před deseti lety. Ale ani to nebylo zdaleka všechno. K vidění byly páry ve středních letech, tu a tam se mihla maminka s ratolestí… Takže bilančně můžeme s klidem říci, že Bárta už prorostl do všech věkových skupin.
Co se dělo? Dobré to bylo. Zpočátku sice Dan působil poněkud „vyjetě“, zřejmě myslí stále zkoumal motýly a přemýšlel, zda by mu nebylo lépe než v Akropoli někde při meditaci na mezi, ale pak dospěl k vnitřnímu přesvědčení, že má být právě teď a právě tady. Od té chvíle, zhruba od třetího songu, se tedy začaly dít věci.
Vybaven bezdrátovým mikrofonem a odposlechem přímo v pravém uchu předváděl lehce hlasově indisponovaný Bárta hlasovou show, která dost značně přesahuje podmínky populární hudební scény této kotliny. Intonace zcela bezchybná, technika lepší a lepší, charismatické vystupování a k tomu našláplá kapela.
Poutavé byly i Bártovy vstupy mezi jednotlivými písněmi. V nich se pouštěl na tenký let intelektuálního humoru, který ovšem primárně neměl za cíl být vtipný. Pokud byste hledali připodobnění v historii české komiky, nejsnáze byste ony výstupy připodobnili k Předscénám Wericha a Horníčka, jen Bártovi nikdo nenahrával a nekontroval, takže pointu (a ne vždy lehkou) si museli diváci vydedukovat sami. Zkrátka Bárta byl v nejlepším rozmaru a sám se dobře bavil.
Co zaznělo? Pochopitelně všechny zásadní věci z posledních deseti let. Formálně se až k neuvěření podobali nahrávkám, ale obsah celého sdělení, které zaznělo v Akropoli, měl pochopitelně zcela jinou atmosféru. Ze všech vyzařovala pohoda a k ní těžká profesionalita, přece jenom za těch deset let odehráli na tisíc koncertů!
Zážitek to byl výtečný a určitě nikdo nelitoval peněz za vstupné. Přesto bychom neměli zapomenout na některé paradoxy hudby Dana Bárty. Nikdy třeba nemůže pracovat s publikem jinak než rytmicky. Ne že by to plácání včera nebylo pěkné, ale bylo vidět, jak rádi by si lidi zazpívali. Je to přece jejich Bárta! Všechny ostatní české „hvězdy“ sázejí na primitivitu textového aparátu svých cajdáků. Bárta ne. Dokonce během koncertu předvedl pár sebeironických etud na téma složitosti textů.
Nikdo si je nezazpívá, ale i to je součástí image. Bárta se už před deseti lety rozhodl, že bude vyprávět svůj příběh. To, že bude pro spoustu lidí nesrozumitelný – což se ovšem nevylučuje s tím, aby k němu shlíželi shovívavě a byli okouzleni vážkomilným romantikem – mu nikdy nevadilo. Naopak. Nikdy posluchače nešetřil. Po deseti letech si ale může oddychnout. Lidé ho mají rádi a díky jejich přízni si bude moci dovolit nejen nový bezdrátový mikrofon, ale třeba i síťku na motýly a nové písně.
Šumařův sumář 
Zanechat odpověď