Je jedna v noci a já jsem se právě vrátil ze Znojma, kde jsem byl na derniéře festivalové opery Josepha Haydna Il Mondo della Luna, alebrž Život na Měsíci. Musím říci, že tak dobré jsem to dopředu vůbec nečekal. Opeře se pár let věnuji, ale mám dojem, že na nastudování ze Znojma se nedají brát hned tak nějaké škatulky.
Předně je úžasné, že něco takového vůbec vzniklo jen pro čtyři reprízy a v místě v příhraničí, kterým Znojmo bezesporu je. Organizátoři festivalu mají můj obdiv, dali dohromady skvělý ansámbl, jenž se s náročnou barokní operou vypořádal. Osobně bych se přimlouval za razantnější škrty v předlouhém Haydnově partu, ničemu by to neublížilo a při začátku v 21:15 by je ocenili i diváci. Přece jen jet domů přes půl Moravy o půlnoci není nic příjemného.
Velkou výtku si zaslouží titulky k představení. Něco tak diletantského a amatérského jsem už dlouho neviděl. Taková slátanina by neměla projít ani na festivalu, navíc když je to to jediné, co si zaslouží skutečně ostrou kritiku. Přiznám se, že věta „Ozvěny echují“ mě bude strašit ve snech ještě hodně, hodně dlouho!
Když už jsme u kritiky, vezměme pěvecké obsazení od nejslabších článků. Mladý barytonista Tomáš Král sice technicky roli zvládal, ale absence jakéhokoli výrazu činila z jeho čísel představení hodné uspavače hadů. Kamile Ševčíkové v roli Lisetty dost nešťastně nevyšlo číslo v prvním jednání, ale ve druhém to zachránila a dokázala, že má zajímavý hlas.
Roman Janál. Co napsat o Romanu Janálovi, aby to bylo něco, co ještě nikdo neví? Asi nic. Kdyby tolik nezatěžkával tóny, aby jim dodal na důrazu a na výrazu, netlačil na ně, nedostával by se se svým jinak příjemným hlasem pod tón. Ale i to je u něj klasika, stejně jako kvalitní herecký výkon. Rozhodně hvězda z Prahy, bylo dobře vidět ho tak daleko od centra dění.
Ani Václav Lemberk nepatří k nováčkům a jeho výkon v roli sluhy Cecca byl poctivý a velmi příjemně poslouchatelný.
Tři nejlepší hlasy jsem si nechal nakonec. Neokoukaný Tomáš Kořínek je tenorista, od kterého bychom se v budoucnosti mohli dočkat velmi dobrých výsledků. Roli Ecclitica zvládl s přehledem, staré hudbě se věnuje ustavičně… Snad jen drobnost k prvnímu dějství, kdy mu při jedné z árií povolily a rozšířily se vokály, až to opravdu nebylo hezké, ale jinak klobouk dolů, bylo to výtečné.
Nejlépe ovšem za večer zpívaly ženy. Velkým překvapením pro mne byla koloraturní sopranistka Michaela Šrůmová, jejíž lehkost hlasu i projevu perfektně zapadly do profilu Haydnovy opery. Velice zajímavý hlas, na který se těším i v jiných rolích, také se zdá, že bude mít ještě co nabídnout.
A na závěr Lívia Obručník Vénsová. V Národním divadle se tato původem Košická sopranistka zatím dočkala jen malých rolí, ale je „teprve“ ve čtvrtém ročníku konzervatoře. K Haydnově hudbě její hlas příliš nejde. Je příliš velký na podobně jemnou, komorní záležitost. Ale je krásný a plný, elektrizující. Nevím, zda bude mít u nás možnost naplno využít svých možností, protože Wágnerových oper se u nás mnoho nedělá. Velký talent a je dobře, že dostala na festivalu šanci ukázat svůj hlas (i když v tak subtilní roli).
Dirigent Roman Válek. Můj oblíbený dirigent.:) K jeho výkonu nelze říci nic negativního, starou hudbu dělá roky a ví, co k ní patří. Orchestr pod jeho vedením působí jako velmi dobře promazaný stroj. Také radost poslouchat.
Režie a scéna. Nekvasil a Dvořák. Jak nejsem obdivovatelem obou pánů, musím říci, že druhé dějství bylo úžasné, i když na můj vkus poněkud příliš laserové. Měsíční vyobrazení jak v režii, tak na scéně bylo vtipné, mělo šmrnc a vůbec se na to dalo příjemně koukat. To diváci ocenili zejména po dějství prvním, které neslo všechny nešvary, které jsem oběma nejen já vytýkal již mnohokrát. Přílišná doslovnost v názornosti, kulisy, které jsou spíše na obtíž a jsou dobré akorát tak ku zabití… Ale u nich jsem s to uznat, že najít řešení pro festivalovou přenosnou scénu není jednoduché. Dějství druhé ale získalo srdce veškerého obecenstva, zejména stínidla z Ikey naplněná baletkami byla rozkošná.
Na závěr zbývá dodat, že za takto odvedenou operu by se nemusela stydět ani Státní opera. Cosi v tom Znojmě je. Cosi, díky čemu se tam hudbě daří a nebudou to jen peníze, bez kterých by podobná podívaná nebyla možná. Jsem také rád, že jsem zažil „mokrou variantu“, jež byla přesunuta do jízdárny Louckého kláštera. Ten prostor má geniální akustiku!
Buď jak buď, letošní znojemský festival pro mě přinesl pouze pozitivní překvapení. Má vzestupnou tendenci a snad dlouho vydrží. Jednou, někdy v budoucnu, by bylo hezké, kdyby si mohli organizátoři dovolit pěvce i z vídeňské opery, protože by nestáli o nic víc než ti naši a z Vídně by to navíc měli podstatně blíž… Ale to je jen takový postesk na závěr. Bravo, Znojmo, Bravo!
P. S.: Fotky až během víkendu.
Šumařův sumář 
Zanechat odpověď