Jakou chuť mají chlebíčky bratří Ebenů

Konečně jsem se dostal k novému albu bratří Ebenů. Uvažoval jsem při té příležitosti i o tom, co pro mě znamenají jejich starší opusy. Nikdy bych se neoznačil za ortodoxního ebenofila, ale přiznat, že vztah k jejich tvorbě mám více než pozitivní, mi nečiní potíže. Jsem totiž zastánce inteligentních textů.A že jsou texty inteligentní na všech jejich albech, o tom není nejmenších pochyb. Trochu na škodu je, že intelektualismus se projevuje i na hudební stránce, která je uhlazenější, než by mi bylo milo, ale chtít něco živelného po salonním gentlemanovi Markova formátu by bylo holé šílenství. Ebeny musíte mít rádi takové, jací jsou. Buďto vám intelektuální vlna vyhovuje, nebo nikoli.

Nové album v této náladě pokračuje, ale nalezneme v něm názvuky jakési touhy jít dál, za komorní zvuk. Touha se ale jakoby mísí s obavami, zda si to máme a můžeme vlastně dovolit. Jako by Ebenové hledali hranici, kde jsou to ještě oni a kde už začíná hudební divočina, do které se příliš – snad právě kvůli salónním mravům – příliš neodvažují.

A je to škoda. Ty nejztřeštěnější písničky jsou podobně jako na minulém albu skladba Sprostej chlap tím nejlepším, co si tu poslechnete. Špatné pochopitelně nejsou ani zbylé skladby, to by si Ebenové nedovolili zejména vůči sobě, ale mají takovou plovárenskou, či v případě písně Karlovy Vary kolonádovou náladu.

Album je pohoda. Možná až příliš velká. Z největší části na první poslech zaujmou slova, ale při dalším poslechu (a že to není na jeden poslech je zajisté skvělé) zaujímá hudební složka. Ta bohužel neobsahuje mnoho prvků, které u Ebenů ještě nebyly.

Za jeden z vrcholů desky ale považuji píseň Sloni, kde Eben zapojuje svůj smysl pro absurdní humor. Příjemná je i rytmika písně, která by sice místo klasických bicích ocenila jambe, ale i tak je to originální a vtipné. A tohle je má nejoblíbenější sloka:

Volám sousedově matce,
že má slony na zahrádce.
Řekla že to ví,
že jsou Fejkovi,
že je má na hlídání.

Zajímavé mi také přijde přemýšlení nad posláním, které Ebeni novým albem přinášejí. Vynechám titulní skladbu Chlebíčky, kterou rozebírá každá recenze. Pokusil bych se to celé pojmout trochu šířeji. Ono totiž na to, jak je to celé v salonní úpravě, má to docela hodně ostré rohy.

Upřímně řečeno tepe Marek Eben nejen do sebe ale i do Čechů dneška víc, než se to v posledních letech daří třeba Fialovi z Mňágy, která na tom sice založila kariéru, ale témata krom kritiky konzumu jaksi došla. Zatímco Fiala působí poněkud bezradně, Eben dokáže vytipovat přesně ta citlivá místečka, do kterých se trefit, i když téma konzumu je totožné.

Jmenujme třeba píseň XL, která je, jak název napovídá, o obezitě. Hudební doprovod v typicky českém rytmu činí z písničky materiál, který vás zkrátka chytí za špek.

Tož tak. Na závěr použijme k jakémusi soudu píseň Folkloreček, která zřejmě navazuje na Trampskou z minulého alba. Po kotlíkářích si Eben střílí z moderní vlny elektrického folkloru. K tomu by se dalo snad říci jen tolik, že podobně jako u trampů Eben pranýřuje něco, co už odkulminovalo před pár lety. Zda je (ne)aktuálnost záměrná či ne, je jedno. Ten časový odstup ale písni pomohl. Jen je škoda, že k ní nepřizval třeba Jarmilu Šulákovou. To by pak mělo jiný koule. A tak je to s celým albem. Je to dobré, ale všechno, bohužel i včetně aranží, je dotažené tak napůl. Ale intelektuální… intelektuální to je.