Vím, že jsem psal o Chiméře docela nedávno, ale občas se moje kočka opravdu předvede a já pak cítím povinnost podělit se o zážitky s ní ve větším publiku, protože je to bezesporu hvězda minimálně středoevropského formátu. Přitom stále roste. Doufám, že jí jednou náš vesmír bude dost.Ono to vlastně souvisí s minulým povídáním, kde jsem vyprávěl o velkém vítězství nad psem (tedy nad kokrem, ale buďme velkorysí). Chiméra prostě dospívá a mně nezbývá než zatlačit slzu, když vidím, že už se o sebe dokáže postarat sama a místo děsu v jejích očích vidím děs, který rozsévá ona sama.
Po psové následoval výlet za rodiči na Moravu. Jindy bývá Chiméra celá otrávená a nenaložená, ale tentokrát se vůbec nekabonila (což umí dokonale), alébrž zvesela na mě pořvávala z klece. Už v tom okamžiku jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Moje kočka se těší na Moravu. To tu ještě nebylo. Že by její nedávné vítězství znamenalo zlom v jejím kočičím životě?
Zřejmě ano. Chiméra vypochodovala z bedýnky, jako by se nechumelilo a po ostatních kočkách se dívala vysloveně opovržlivě. Oproti předchozím návštěvám si zachovávala krutý respekt.
S Adamem si začali hrát velmi záhy (jindy to tak vyšlo na poslední den návštěvy) a jejich hraní nabralo na dramatičnosti. Koberce se shrnovaly, kočky se proměnily v žíznivé čáry, rány padaly do kožichů, chlupy odletovaly, packy se míhaly, zkrátka kočičinec na entou.
Nejhůř na tom byla britka Bety, která Chiméru loni zbila. Pište si, že si to obě moc dobře pamatují. Nemají se rády a dávají to najevo. Horší je, že Chiméra si konečně uvědomila, že Bety je proti ní asi třetinová. Jen ji zahlédla někde, kde k ní mohla, pomalu se k ní začala plížit. Nemručela, jak to obvykle dělává, prostě se jen tiše blížila ke zhypnotizované britce, která pochopitelně vždycky vyměkla a začala na Chiméru pouštět hrůzu. Můj rudý ďas se tím pochopitelně nehorázně bavil. Bylo na ní vidět, jak si to užívá a občas, jen tak z plezíru, vydá nějaký ten bojový zvuk, aby Bety ještě víc pozlobila.
Zcela upřímně – ani se nedivím. Jsou to holky přímé konkurentky a musí si to vyříkat. Navíc Bety se k Chiméře v minulosti opravdu nechovala moc pohostinně, a tak dostává, co jí patří. Dlužno podotknout, že Chiméra na ni neútočí (rozhodně ne první). Prostě přijde blíž a tyčí se nad naším skrčkem. A že se má co tyčit! To zase ano!
Zkrátka a dobře víkend si moje kočka užila. Když jsem ji naložil do přepravky, nebránila se sice, ale ani neprojevovala nadšení jako dříve. Dokonce v autě žalostně naříkala, jako by jí bylo líto, že už zase jedeme pryč.
Co se z tohoto vyklube? Bude mě Chiméra přemlouvat, abysme zase jeli za ostatníma kočkama? Vážně netuším. Rozhodně vás o vývoji budu informovat.
Před půl rokem jsme přinesli společnici našemu pětikilovému kocourovi – malou kočičku, ještě kotě. Dlouhé týdny jí mydlil, kdy si usmyslel. Poslední dny ho ale nějak podezřele často vidím, an před tím bývalým koťátkem uhání, až se mu za tlapkami práší. 😉
Skvělý a napínavý povídání!