Pokud se vydáte do obchodů s bytovými doplňky, dostanete koupit vlastního Buddhu. No jistě, klidně můžeme říci, že je rozhodně lepší domě jednoho (nebo i více) mít, než jej nemít. Ale přece jen by to chtělo vědět, co že si to vlastně pořizujeme. Ten sedící tichý chlápek byl totiž vážně někdo a jeho přítomnost má stejnou váhu jako vyvěšení jeho o poznání mladšího kolegy na krucifixu nade dveře.

K tomuto článku mi v zásadě postačí jen výčet míst, kde jsem se s Buddhou pro každý den za poslední dobu setkal. Začněme Buddha Barem na Praze 1. Ano, to je to velmi in místo, kde skvěle vaří. Interiér je v jakémsi pseudostylu a zásadní roli zde hraje stěna s možná dokonce skleněnými Buddhy ozářenými barevnými ledkami do barev duhy.

Vypadá to skutečně mimozemsky, a pokud jste se před onou stěnou ocitli, možná vás napadlo, jak by se tu asi učitel cítil. Osobně si myslím, že se v klidu posadil a něco si objednal (viděl bych to na vodu). Docela tiše by seděl a pozoroval tu zářící stěnu. Do toho by se usmíval. Oči by mu hrály veselím, protože tohle vás nemůže urazit. Je to přece takové pěkné… Kdyby se jej někdo, kdo by ho náhodou poznal, zeptal, jak se mu to tu líbí, odpověděl by, že je to celé moc hezké. Mile by se rozloučil a nikdy víc sem nevkročil.

Doufejme, že by nešel ani do Holešovic na veletrh bytových doplňků, kde měla stánek firma, která se skutečně jmenuje Buddha na každý den. To je vážně něco, co stojí za hlubší reflexi, které popravdě nejsem schopen, protože tak hluboko do vln všehomíra se mi ještě nepodařilo nahlédnout. Každopádně si můžete vybrat z nejrůznějších materiálů od pryskyřice přes kámen až po dřevo. Takový Buddha se totiž vyplatí. Vsadím se, že když si koupíte Buddhu na všech sedm dní, dostanete slevu…

Nejzběsilejší setkání jsem ale zažil na jižní Moravě, baště katolicismu, v obchodě s levným nábytkem. Zlaté plastiky z Buddhavíčeho položené na kýčovitých postelích z černé koženky, to byl pohled pro bohy. Takový Buddha stojí jen tři stovky a osvícení je s ním prakticky jisté. I když jde spíše o ozáření, protože tohle už je vážně radioaktivní.

Každopádně bych ale nerad, aby to vyznělo, že jsem proti tomu, aby si lidi domů pořídili Buddhu. Vždyť přece krucifixy také seženete ve všemožných provedeních ve všemožných (ne)kvalitách. Ale přece jen by to chtělo trochu sebezpytu, zda je zrovna tohle to, co konvenuje mým zájmům, a zda si domů nepořídit třeba sošku Michaela Jacksona nebo třeba plakát Lady Gaga.

Bittová je fenomén, který se vymyká zdejším poměrům. Kdyby byla spisovatelkou stejných kvalit, jako je hudebnicí, mohl by se citově oploštělý Viewegh jít zahrabat i se svými lamentacemi o tom, jak ho kritika nemá ráda. Bittová lamentovat nepotřebuje. Maximálně tak štká se svými houslemi do mikrofonu. Sama o sobě je výtečně jedinečná, ale přičteme-li skvělé muzikanty, kteří dnes opět znamenají Čikori, dostaneme hudební těleso patřící k absolutní špičce české scény. A pohříchu nejen české.

Minimalistický Venca Václavek si po letech hraní s Ivou vyloženě užívá. Má ji přečtenou a baví ho, co na jevišti provádí. Navíc s jeho stoickým klidem ho nevyvede z míry vůbec nic (ani to, když k němu Bittová přijde zezadu a začne mu uprostřed písně vískat holou hlavu). Prostě drží linku a usměrňuje Bittovou v místech, kde by se sama za sebe až příliš rozvášnila.

Vyzdvihnout musíme i nováčka souboru Oskara Töröka, který pro změnu patří ke špičce mladé generace (když jsme s Vibrou Ethernou natáčeli před lety album, Oskar nám hostoval na trubku – což si chlapec nepamatuje, ale on je hvězda a my nikoli…:). Jeho projev do Čikori zapadá, snivá trumpeta kontrastuje jak s Bittovou, tak s Václavkem. Pravda, Oskar se tu a tam nechá unést vlastním zvukem, ale daří se mu hlídat se. Po pár dalších koncertech bude zážitek ještě silnější.

Miloše Dvořáčka také není třeba představovat. Mág za bicími a s perkusy navíc předvádí hru na podivné skleněné tyče, s nimiž zatím tak docela neví, co si počít. Ale ono to přijde. Zbytek zcela bezchybný a působivý, stejně jako výkon Jaroslava Honzáka na kontrabas.

A co Čikori nabídli? Skvělou atmosféru, opravdovou muziku a elektrizující kouli energie vrhanou do poloprázdného sálu Akropole. Některé z hitů posluchači znali více než dobře, další písně byly „neohrané“, navíc trubka jim dodává punc novosti.

Čikori se podle všeho dali dohromady, aby spolu vyrazili na zahraniční turné. Budiž pochválen tento nápad, protože společně předvádějí něco, co klidně můžeme nazvat národním pokladem (a jde to i bez arbitráží vůči státu). Jejich hudba má kořeny silně zapuštěné v Moravě, a to jí dává jedinečnost i sílu. Bittová navíc dokáže bezprecedentně zprostředkovat zážitek z písní i těm, kteří nerozumí česky.

Působí na nejnižší pudy člověka (Venca Václavek se svým šamaněním ji přitom tiše, ale důrazně podporuje), zachází až na pole, kde jsou jakékoli estetické kategorie neplatné a zcela bezmocné. Protože Iva Bittová je. A jsou i Čikori, o nichž už si nikdo nemyslel, že je kdy znovu uslyší naživo. Pokud tu možnost budete mít, rozhodně neváhejte.

Fotogalerii najdete ZDE.

Miláno jako takové mne neokouzlilo. Strávil jsem v něm tři dny a celou dobu jsem marně hledal zcela marně genia loci. Ale všechny velké vydavatelské italské domy sídlí právě tady. Také Umberto Eco zde má byt. S výhledem na zdejší pevnost. Byt plný uměleckých artefaktů a knih. Byt, který je nezapomenutelný stejně jako sám autor, kterého považuji za jednu z největších kulturních osobností dneška.

Po obědě jsme u něj zazvonili a až v ten okamžik mi došlo, kam že to vlastně jdu. Přivítala nás paní Ecová, moc milá dáma, která nás usadila v obývacím pokoji, který tak trochu připomínal galerii, jen byl o poznání přívětivější. Když se objevil sám Umberto Eco, bylo jen těžko uvěřit, že je mu 79 let. Statný muž plný energie, který o sobě říká, že jeho paměť funguje lépe než kdy dříve.

Nebyl jsem zde, abych se ho na něco vyptával, od toho tu byly dvě novinářky. Já měl zajistit fotodokumentaci a po skončení nechat podepsat první archy Pražského hřbitova, které jsme jako poklad přivezli z Prahy. Ale byl jsem u obou rozhovorů a během co nejdiskrétnějšího focení hltal každé jeho slovo.

Eco je muž nablýskaných bonmotů, kterými oslňuje novináře. Ale došlo i na niternější vzpomínky, o kterých se dočtete ve Víkendu a v Reflexu. Já budu reflektovat spíše ten zbytek, abych nelezl nikomu do zelí. Spisovatel byl dobře naladěn, i když se při podepisování přiznal, že uklouzl v koupelně a bolí ho pravá ruka, takže sto podpisů pro něj bylo malé martyrium, kterého se ale zhostil s grácií, za což mu bezesporu patří díky.

Seděl ve svém oblíbeném křesle (paní Ecová předem řekla, kde bude manžel sedět), ve kterém si udělal pohodlí, sklouzl do něj a odpovídal. Pochopitelně je obtížné ptát se jej na něco nového, co ještě neřekl, ale mám za to, že se dívkám podařilo získat dostatek materiálů na rozhovory, které stojí za to.

Byt byl světlý a všude byly obrazy a knihy. Zejména knihy. Eco jich má desítky tisíc a v Miláně jich má jen část. Snad neprozradím příliš, když se podělím o jeho poznámku, že je nemá seřazeny podle nějakého ustáleného klíče. Tak nějak ví, kde kterou má. Ovšem pokud si ji půjčí někdo z rodiny a nevrátí ji přesně tam, kde ji vzal, je pro něj prý navěky ztracena. To bude asi také důvod, proč jsou knihy v obýváku jenom vyskládány do komínků (včetně Peanuts, které ležely navrchu). Kdyby mu je někdo odnesl, nevěděl by, kde je naposledy nechal.

Každý z rozhovorů trval hodinu. Na začátku toho druhého se na mě podíval a řekl: „Teď nebudu moct říkat to samé, usvědčil byste mne…“ Řekl to v žertu, ale byla v tom cítit i jakási nelibost, spoustu bonmotů mohl hodit pod stůl… Ale to nevadilo. Naopak.

Témat byla celá řada, nejvíce se rozhovory točily kolem jeho nové knihy, ale přišla řeč i na vzpomínky na Prahu roku 1968, na jeho dětství, na jeho vztah k médiím… Všechno se dočtete v Reflexu a Víkendu. Možná se nedočtete, že celá návštěva působila spíše civilně než formálně, Eco byl doma, žije zde už osmnáct let a cítí se zde příjemně. I to se na rozhovorech bezesporu projevilo.

Já se během nich kradl kolem stěn s uměleckými díly za miliony eur a snažil se najít nejlepší úhel na focení a nejlepší světlo. Byl jsem i svědkem krátké prohlídky bytu, při které ukazoval vzácné tisky nebo dlouhé police svých knih přeložených do všemožných jazyků. To všechno zanechalo dojem, který budu ještě dlouho zpracovávat a o kterém budu nejspíš vyprávět vnoučatům.

Když jsme odcházeli, se všemi se zdvořile a jmenovitě rozloučil. Gentleman každým coulem, i když na něm bylo znát, že dvě hodiny vyptávání jsou až až. Kromě podepsaných archů jsme si odnášeli pocity, které se jen těžko vyjadřují písemně. Každopádně to bylo setkání s žijící legendou.

A o to tu jde. Je přece krásně a burčák je tak skvělé pití. Má esprit a jiskru. Je jednou za rok. To, že 95 % lidí v Praze nikdy burčák vlastně nepilo a pijí nepřefiltrované bláto, k čemuž zakusují prefabrikovanou klobásu z gumopryže nebo slavnou českou specialitu – nedopečený trdelník.

A k tomu ta atmosféra. Ve Znojmě se letos šetřilo. Radnici došla trpělivost a změnila organizátora. Projevilo se to třicetiprocentním úbytkem všeho. Je ale pravda, že ani tady se letos na burčák nedalo narazit. Hrozny mají takového cukru, že se jednalo spíše o lepidla, která nebyla dostatečně rozkvašená. Ale aspoň to bylo čisté.

Ohavná šunka za 600 Kč/kilo, která už zažila lepší časy, metráky slovenských sýrů za podobně nekřesťanské peníze… To bylo panečku. Naštěstí u Kořínků zase měli chleba se sádlem a se škvarky za 10 Kč kus. Cibule grátis.

Střih, Praha, Grébovka. Smrt. Lidi všude, pijí již zmiňované bláto, mlaskají si, jak jim to šmakuje. Žaludek se zvedá jak z produktů (Modrý sklep měl jako jediný slušný produkt, ovšem stejně nerozkvašený jako byl ten znojemský před týdnem), tak z množství Pražanů. Burčák nestojí 60 Kč za litr, ale 100. Praha Caput Regni. Oj, to je žraso.

Střih. Ivančice, Svatováclavské trhy. To si nespletete. Vietnamci, kýčovitá keramika a lokální kapely na pódiu. Burčák. Právě na půl cesty mezi Znojmem a Prahou (co se kvality týče). Nejstrašidelnější je, že stánkaři mají svoje claymy. Svoje místečka. Jsou tu každý na svém dobře deset let čtyřikrát do roka. Tradice.

Jen halda (skutečná halda) lidských hoven v rohu kostela, přímo na hlavním náměstí, pět metrů od stánků, vypadá na tradici zbrusu novou.

Odpoledne jedu do Drnholce. Vinobraní tam budou mít poprvé. Tak snad si spravím chuť.

Je to tak. Špekáčky i vuřty, klobásy a podobně miluji od útlého dětství. Nepil jsem jako pachole mléko (později se ukázalo, že ho stejně netrávím a věděl jsem, co dělám), ale po párku jsem se sápal. I po okurce. To bylo moje. A stále je.

Není se tedy čemu divit, že oheň na zahradě musel být aspoň jednou týdně. Špekáček umím nakrojit mnoha způsoby a hlavně tak, aby opékání trvalo minimum času a bylo co nejefektivnější. Když proto koukám na pražské bambuly, co jsou schopni s buřtem provézt, než ho napíchnou na klacek, jen nevěřícně kroutím hlavou. Ale to je jejich věc. Oni to budou jíst a budou to mít uvnitř studené a zvenku černé.

Daleko horší je nešvar jazykovědný se špekáčky spojený. Již od dvou let jsem věděl, jaký je rozdíl mezi klobásou, špekáčkem, vuřtem a párkem. Většina obyvatelstva, zejména ženy, pro něž je uzenka něčím nečistým, však ví kulové, co je co. Respektive jako jediná taxonomická skupina jim všechny poddruhy splývají do dehonestujícího označení „párek“.

Párek je pokud možno v ovčím střívku a ohřívá se v páře. Na klacek byste jej nenapíchli, jak je tenký. Navíc je na oheň zcela nevhodný. Proto mě již od věku pacholete irituje, štve a od pozdějšího věku i nasírá věta: „Pojď, opečeme si párek“.

Pokud jste se s tímto paskvilem v řeči nesetkali, žijete v ráji opékačů. Zejména maminy to říkají, když nejsou manželé, kteří by je určitě opravili (a nebo taky ne), v dohledu, svým dětem, které jsou pak úplně zblblé a myslí si, že všechno je párek. Já bych je hnal. Tady to začíná, Radkem Johnem to končí. A nebo tím, že v ZOO ukazují dítěti emua a říkají, že je to pštros. Český šlendrián to je. Nic jiného.

A tak si prosím zapamatujte, že párek se neopéká. A pokud to někdo dělá, tak je to s odpuštěním blbec.

Shodou různých okolností jsem se ocitl na místě, kterému je v knize vyhrazeno být prostředím pro samotné finále a kde má dojít k tragickému souboji mezi více či méně zdomácnělými bohy zavlečenými v průběhu tisíců let na americký kontinent jejich vyznavači.

Hora, která se vypíná do výšky 729 m n. m. nad údolím řeky Tennessee a jejíž plochý hřbet zasahuje svou rozlohou území hned dvou států – Tennessee (kdo by to čekal, že?) a Georgie, byla za Občanské války v roce 1863 dějištěm jedné z nejkrvavějších a co do významu pravděpodobně druhé nejdůležitější bitvy v její historii (první je bitva u Gettysburgu). Obrovský pískovcový skalní útvar, protkaný sítí jeskyní byl strategickým bodem, ze kterého bylo možné kontrolovat celé údolí a železniční uzel v přilehlé Chatanooze – tedy i významné přístupové cesty na území Konfederace, se během jednoho dne tak stal hlavním stanem hned obou armád.

Rock City – Skalní město je jednou ze tří hlavních atrakcí, kterou si N. G. vybral pro její bizarnost – pro nás je těžko uchopitelný způsob, kdy je přírodní památka prezetována jako Disneyland, ale proti gustu žádný dišputát, no ne? Jde o americkou variantu na naše Drábské světničky, či Tisské skály obohacené o dlážděné chodníčky, skryté reproduktory hrající náladovou hudbu a různě rozstrkané sádrové trpaslíky. A zde se již dostávám k tomu hlavnímu – N. G. si nic nevymyslel – všechno, o čem píše, tam opravdu je – takže zde je několik fotografií míst, které lze v textu dohledat.

Str. 376 „Scházeli se unavení a zaprášení na úpatí hory Vyhlídka. Zvedali pohledy k výšinám stromy porostlého svahu a viděli, nebo si představovali, že vidí, chodníky a zahrady a vodopád Skalního města.“

2) Str. 387 „Tlustý kluk mašel pana Světa v Duhovém pokoji – kamennou zídkou obehnaném úseku cestičky se skleněnými okny polepenými průhlednou, zelenou, žlutou a červenou fólií.“

Str. 388 „Pan Svět ho zavedl do svého operačního centra. Byla to vlhká jeskyně ukrývající dioráma opilých skřítků, kteří načerno pálili whisky v destilačním přístroji.“

4) Str. 402 „Prošla kolem ohrad bílých jelenů a protáhla se Tlusťochovu skulinou, kde se pěšina protahovala mezi dvěma skalními stěnami.“

5) Str. 407 „Stín skoro běžel přes Vlajkový dvůr sedmi států.“

Str. 410-411 „Žádní lidé s meči nebyli ani na Tisícitunovém kymácejícím se balvanu, nikdo nebránil Zavěšený most.“

Str. 410-411 „Žádní lidé s meči nebyli ani na Tisícitunovém kymácejícím se balvanu, nikdo nebránil Zavěšený most.“

fotografie č.1, 3-7: autor

fotografie č.2: Brooklyn Hilary ©

Všechny citace a odkazy jsou z knihy Američtí bohové, vydané nakladatelstvím Polaris v roce 2007

Šest dnů po čtyřech hodinách, to je celkem 24 hodin divadla. Já byl v Orche pouze na první dva dny, ale i tak jsem si to celé užil. Kostýmy byly vskutku bohaté (jak bude vidět na fotografiích), herci byli vzácně nemotorní (trochu to celé připomíná Divadlo Járy Cimrmana, protože ani zde není žen a herecké výkony jsou v zásadě velmi naivní) a nálada panovala skvělá.

První den sice celý festival dost kazily projevy místních politiků, kteří žvanili, aniž by je někdo poslouchal, dobrou půlhodinu. Prý si honili triko, jak jsou dobří. No a pak nastrkali Ramovi spoustu peněz do košíku a publikum se konečně dočkalo odstartování. Přiteplalý herec v roli Ramovy matky, Rama, jeho bratři… No zkratka všichni (jen Hanumana jsem neviděl, ten se na scénu dostane až třetí den a to už jsem neviděl).

Herci, kteří nevědí, co mají zrovna dělat, jeden, který se zachytil do opony a myslel, že ho někdo drží, a čím dál větší zápal, jenž se projevoval zejména tím, že všichni herci přestali velmi záhy mluvit a začali do připravených mikrofonů řvát. Zvukaři vůbec nevadilo, že je v 90 % času v červených, dvě věže reproduktorů jako na technoparty zesilovaly řev ještě mnoho násobně. Navíc kvůli celkem čtyřem mikrofonům byla celková choroška poněkud úsměvná, ale co už, byl to zážitek.

Druhý den byl podstatně lepší, bez politiků, více lidí přišlo a napjatě čekali, až se Rama chopí obřího luku, který musí zlomit ten, kdo si chce vzít za ženu maháradžovu dceru. Kombinace Odyssea a Artuše v tomto případě ukázala, co jsou Indové vlastně zač (pokud by to ještě někdo nevěděl). Když se asi po hodinovém marném zkoušení ostatních uchazečů Rama došourá k luku, zbývá už jen deset minut k tomu, aby jej zlomil. Kam taky spěchat.

Když je luk zlomen, nastane všeobecné pozdvižení, protože celý palouk, na kterém jsou lidé usazeni, se zvedne, vytáhne mobily a začne provolávat slávu, mávat, fotit na miniaturní displeje, zkrátka na zemi zůstane jen těch pět Zápaďáků, kteří si snaží představit Ida v klasickém divadle. To by bylo. Rama se ožení, což vezme docela hopem, už za pět minut po zlomení luku je to přišitý, a tím začnou jeho skutečné potíže. Vzal si totiž chlapa převlečeného za ženskou a nikdo mu to neřekl.

Ale jede se dál, do konce zbývá pro dnešek ještě víc než půlhodina křiku, ale dobrých 30 % diváků jde po svatbě domů, to hlavní už se stalo a navíc je jedenáct. Zkrátka zážitek největší.

Druhý den odjíždím, a tak se vydám k řece už po jedné hodině, čímž se zachovám jako naprostý greenhorn. I když jsem se držel ve stínu, jak to šlo, v pět se dostavuje totální přehřátí organismu a úpal. Jediný příznak, který se mi povedlo eliminovat, bylo zvracení, ale mnoho nechýbalo.

Je mi příšerně, už nemám pokoj, ale můžu se odložit v krámku kámoše Shivi, který je moc fajn a starostlivě mě pozoruje. Ležím tam přes hodinu, pak se odhodlám jít na rikšu k vlaku. U té se čeká, dokud nebude deset lidí, jsem první. Pořád je mi strašně, platím dvojnásobnou cenu (8 Kč), protože mám bágl. Když je lidí devět a já už čekám 40 minut, řeknu řidiči, že můžeme jet, že má svých 100 rupií, protože jsem platil i za bágl.

Lidé v rikše to pochopí a podpoří mě, naštvanému rikšovi nezbývá než jet. Další rikša, nádraží a čekání čtyři hodiny v mrákotných stavech. Naboural jsem V.I.P. prostoru, odkud mě po hodině a půl vyhodí, ale aspoň něco. Pak lepší čekárna vyšších tříd jízdenek, kde taky nemám co dělat, ale projde to.

Vlak má zpoždění jen asi dvacet minut, ale to nejhorší teprve přijde. Indové jsou všude a já zjišťuji, že mám nejpříšernější variantu lůžka, která existuje, a žádný zbývající smysl pro humor. Nekompromisně je vyhážu a zkusím se složit do kójky dlouhé asi 170 cm, což při mých 183 tak nějak nejde. Navíc ještě uprostřed je předěl, který tlačí do zad.

Při jedné z mých častých návštěv toalety jeden z Indů nelení, odstraní všechny moje věci a zaujme moje místo. Zmohl jsem se jenom na „Vypadni!“ Kupodivu jsem ale v takovém stavu, že spím i na tomhle Záhořově loži.

Teď už jsem v pořádku celkem. V hotelu v Delhi a v noci letím. Dostal jsem do sebe zatím jenom jedno Lassi a asi při tom zůstane. Ten úpal je pořád cítit, ale zvládl jsem to. Hurá. Zítra nashle v Česku.

Kriket sleduje skutečně celá Indie a kluci ho hrají kdykoli a kdekoli. Přesto je oficiální zápas přece jenom něco jiného, protože když se začne hrát o půl třetí, končí se kolem jedenácté. Proč někam pospíchat, že ano?

Letos to tu ovládla Indie společně se Srí Lankou, kterou bych osobně tipoval na vítěze skoro víc než Indii. Srí Lanka totiž totálně roznesla na kopytech tým Británie. Z toho, co jsem viděl, tak obstojný tým měla i Austrálie, jejímž jedním ze stěžejních hráčů je kdosi jménem Krejza.

Indie v semifinále rozdrtila Pákistán, což byl zápas politicky snad ještě důležitější než samo finále, a ve finále se potkala právě se Srí Lankou, která jí pořádně zatopila, a do posledních minut zápasu nebylo stále jasné, kdo si odnese zlato. Přesto nakonec indický hráč odpálil míček do publika za šest bodů a bylo rozhodnuto.

To, co se pak dělo v ulicích všude na subkontinentu, lze jen těžko popisovat. I ti Indové, kteří nepili, se proměnili v rozdováděné opičky a křepčili za zvuku bubnů jak malí. Pravda, zas tak malí ne, krom dělbuchů někteří vytáhli dokonce i pušky a stříleli do vzduchu, ale jinak to bylo docela pokojné, nikdo nic nerozbíjel, ani nebyl agresivní. Rozhodně to byl ale zážitek.

Druhý den jsem se přestěhoval do guesthousu, kde mne nechají až do konce, i když tedy cena se mi moc nelíbí. Přesto to za to stojí. Orcha má pouhých čtyři tisíce obyvatel a je to tu znát. Cizinců je tu také naprosté minimum, i když památek tu mají habakuk. Kupodivu sem častěji míří skupinové zájezdy než jednotliví batůžkáři, což je ale bezvadným zdrojem pobavení pro místní i západní.

Včera jsme si tak seděli u čaje a v tom se vynořila vyšňořená skupinka Australanů, kteří byli prostě k neuvěření. Když si kupovali vodu v restauraci (namísto aby si ji koupili vedle v drogerii, kde stojí o deset rupek míň), bylo vidět, jak jsou nadšení z toho dobrodružství. Sami si kupují vodu v Indii a od Inda, no považte!

Obtloustlý a z jejich peněz více než dobře živený a těžce slizký průvodce je velmi záhy odvlekl směrem k hotelu i s jejich nažehlenými kalhotami a šatičkami.

Zůstal pouze jeden mladý Australan sedět u piva, že prý to trefí. To byla etuda jak ze zkoušek na DAMU. Já, mocný bílý muž tu sedím a vím, že vy jste primitivové, ale nevadí mi to, protože ve své bohorovnosti vás mám všechny rád. Rozdělil se o pivo s Indem. Ukázal, že se učí cizí jazyk, protože umí říct „namasteej“ s neuvěřitelným přízvukem. Pak se ptal procházejícího a žebrajícího sádhua, jestli je sádhu. Třikrát se ubezpečil a pak mu objednal pomerančový džus. Pak nám ještě vysvětlil, jak je ten výlet za 1500 dolarů levný a odporoučel se.

Zaplaťpámbu, dál už zadržovat smích prostě nešlo. Taky jsem se vydal na kutě. Kupodivu jsem ale nakonec ještě spát nešel, neb můj hostitel se zeptal, jestli jako nechci masáž za padesát rupek, že je tu paní, co si tím přivydělává. Zbystřil jsem, protože jsem správně odhadnul, oč půjde.

Souhlasil jsem a skutečně za chvíli přicupitala asi sedmdesátiletá Indka s olejem. Jen se mě dotkla, hned mi bylo jasné, že jsem se nemýlil. Zdejší masérka používala pár chvatů z ajurvédy, ale jinak spoléhala spíše na sílu svých paží (měla stisk jak kovářské kleště).

Musím ocenit zejména to, jak měla vypracovaný postup na masírování z jedné strany postele, aby se dostala ke všem částem těla. Masáž to nebyla nijak skvělá, ale za dvacet korun to byla zajímavá zkušenost. To se musí nechat.

No nic, půjdu se zase koupat, je tu báječně teplá řeka jménem Batwa, což zní skoro jako Bečva, ale na rozdíl od té české tady v ní žijí dokonce sladkovodní krabi. Kolem jsou tisíce krásně rozpálených balvanů, na nichž se výtečně sluní. Zkrátka Orcha byla na závěr skvělá volba.

Jídlo je to, o čemž chci dneska psát. Po dlouhé době jsem se rozhodl položit žaludek na oltář vědy a ochutnat, co nabízí zdejší trh (v Rishi nebylo co zkoušet a ve Varanasi jsem už něco znal). Začalo to hned první den ráno, kdy mne zaujaly podivné dortovité homole ozdobené tu oříšky, tu mandlemi. Vysvětlili mi, že je to cukr a mléko, což znělo dostatečně děsivě na to, abych to zkusil.

No jíst se to nedá. Je to jako cukr s mlíkem a má to příšerně sladkou, lehoučce zamřelou chuť. Ale dokážu si představit, že si na tom někdo pěkně ujede, když nemají čokoládu. Další záležitostí jsou jakési zdejší kandované či v čemsi (nejspíš v cukru a mlíce) macerované černé bobule, o kterých jsem si myslel, že jsou olivami.

Už samotné nabytí této podivnosti stojí za zmínku. Prodávala je takhle hezky při zemi jakási zdejší babice, co nehovořila v cizím jazyce. Přesto jsem si jist, že pět prstů (jakože za pět rupek) spočítat uměla. Namísto vrácení na desetirupii říkala (ano, opravdu to tak znělo): „Počkej, počkej…“ Tak co jsem měl dělat jiného. Vzala dva usmolené lupeny ze stromu, co mají za chatrčí, a na ně mi vrazila kopec domnělých oliv (i když pravda, předtím už jsem ochutnal a nebudu vás tedy balamutit – bylo to sladké).

Asi proto, že mi nevrátila, štědře na bobule obrátila to, co jsem zděšeně považoval za slánku. A sypala a sypala. Opět nerozuměla zvučnému NO a máchání rukou před očima. Zděšeně jsem proto vzal do ruky první bobuli a zakousl. A víte, co to bylo? No doopravdy sůl! Teď tedy přistoupím k tomu, jak to celé chutná.

Skutečně je to konzistencí něco jako seschlá oliva černá, i tu pecku to má stejnou, ale je to sladké a když už to máte v puse, je to jako mít přemrzlou trnku. Ale ne docela, protože to není trpké. Pokud bych to měl nějak charakterizovat, nazval bych to velmi zvrhlými povidly v přírodním balení. Taky možná trochu jako višně v čokoládě, ale bez chlastu a bez čokolády.

Už jste z toho moudří? Tak to počkejte, co s tím udělala ta sůl. Nevím, zda to byla nějaká speciální s podivnou příměsí (i to jsem tu viděl už), ale když jste si vzali nějakou nasolenou bobuli, tak to v první chvilce bylo, jako byste se napili vody z toho léčebného bazénu ve Velkých Losinách. Přesně jako pukavec, ale jen slabý a hned za ním výbuch sladké chuti, což dohromady s tou solí dělalo cosi velmi, velmi podezřelého, přitom však osvěžujícího. Čtyři kousky jsem rozdal dětem (ty nejosolenější) a celou hromadu bez obalu slupnul. Pokud se z toho neporozstůňu, půjdu do toho zítra zase.

Nakonec jsem zkusil zdejší ořechové rohlíčky. Trochu to skutečně připomíná to, co dělávala moje nebožka babička. Tvarem. Jsou trochu větší a vypadají strašně mastně. On je to ale polotekutý cukr, do něhož jsou rohlíčky asi nějakou dobu naloženy, (i když bych se nedivil, kdyby to nejdřív pořádně prosmažili v hrnci oleje. Chuť je zcela uspokojivá, trošku baklavovitá, protože uvnitř jsou skutečně ty oříšky a ještě cosi. Z jednoho mi vytekla pořádná dávka na oblečení, takže budu muset ještě jednou neplánovaně prát. Ale za cenu 2 Kč za kus to ještě taky zopakuju.

To všechno jsem pojídal před chrámem na náměstí, kde se takhle při neděli sešli starousedlíci (naprostá většina bohatě přes padesát a v tradičních oblečcích), sedli si s nejrůznějším obubením a ořinčením v kruh a pustili si do zpěvu s velkou pravděpodobností národních písní, které jsou nezapamatovatelné, neb jejich jádro tvoří skutečně místní kolísavá krátká melodie, která tvoří cosi jako refrén, mezi nímž sólový zpěvák hrdelním tenorem „vyklouzává“ hlavní sdělení songu. Navíc zpěv není moc slyšet, protože bubnují skutečně s vervou, Do toho všeho jim občas tančí jediná Indka v jinak pánské společnosti. Prapodivné a sedí tam celé odpoledne a možná tam seděli takhle už jejich pradědové. I v tom vedru jsem došel až domů a nafotil to. Takže budou zase fotky.

Ráno jsem vstal ve čtyři, bus měl jet v pět a je to dva km z hotelu. Pochopitelně jsem si ještě zašel, protože nebylo, koho se zeptat na cestu. Když jsem se po dotazu v jednom hotelu vracel po svých stopách, zastavilo tam, kde jsem se ptal, auto. Pak začalo couvat. Kam prý jedete, sir… Inu do Orchy, dobrý muži. Já též jedu do Orchy a jedu sám a rád vás vezmu s sebou, jsem taxikář z Delhi.

To bylo příliš. Po otázce, kolik za to chce, řekl, že je to na mě, že není ve službě. Když jsem navrhl kilo, řekl, že klidně. Nedůvěřivě, velmi nedůvěřivě jsem naložil bagáž do zánovní Suzuki a vysvětloval mu, že tohle se mi v Indii nikdy nestalo, ale proč nakonec ne. Byl to příjemný chlapík a ušetřil mi víc než tři hodiny cesty (autobus jede pět, on to zvládl za dvě). Dokonce mne odvezl až do Orchy, což by autobus neudělal, ten by mne nechal na křižovatce a jeď si, Šumaři, rikšou. Napsal mi svůj e-mail, musím mu poslat fotky, co tu udělám. Prostě neuvěřitelné (vy to, děti, nezkoušejte, my jsme profesionálové).

Orcha je opravdu krásná. Bohužel od prvního hostelu, do kterého jsem vlezl, mi vstávaly vlasy hrůzou. Všechno je plné a bude až do 14. dubna, kdy odjedou Amerikáni. A co není plné, stojí tolik, kolik běžně platím za zhruba tak čtyři noci. Když jsem konečně našel ubytování za dvě stě rupií (což je nejdražší, jaké jsem měl za celé svoje cestování v Indii letos i předloni), bylo mi sděleno, že mají místo jen do pozítří. Uf.

Vyrazil jsem hned do města, moc jsem toho nenaspal, ale ranní chládek je třeba využít. Mají tu cosi jako zámek, a tam moje kroky mířily jako první. Ještě teď si nadávám, že jsem vyrazil bez foťáku. Proklouzl jsem totiž díky zmatku s filmaři i do míst, kde se platí 250 rupií vstup. Dokonce jsem se dostal i na plac a sledoval Indy v „historických“ kostýmech, bude to něco ze 16. století a mám dojem, že by se to mělo jmenovat Infinity. To jsem vážně zvědav.

Pak jsem vlezl do další budovy a tiše se přidal k italské skupině turistů, která asi tvrdě zaplatila a já ani nedutal, abych na sebe neupozornil. Vzali nás kamsi do útrob budovy ze 16. století, kde byly na zdech krásné fresky ze života Višnu i z Ramajany. Moc povedené a já si zase jen nadával, že nemám foťák. Pak se Italové vydali směrem k filmařům a tam je začali počítat, tak jsem se ztratil. Zítra zkusím vstát v šest a jít to tam fotit hned ráno, mohlo by mi to zase projít. A pozítří budu možná muset vyrazit chtě nechtě směr Delhi.

Prošel jsem totiž hned po opuštění zámku všechny zdejší guesthousy. Ani ťuk. Plné. Zarezervované. S klimatizací za víc jak tisíc rupií. A znovu. Dokola. Pořád. Až se mi z toho udělalo smutno. Tohle je ten koutek, kde jsem si měl užít poslední týden v Indii. Rozhodně jsem se naučil nepředjímat nic dva dny dopředu, a to zejména v „Incredible India“, ale pokud se nic nenajde, tak skutečně strávím zbytek cesty sedě na Paharganji v Dehi s tím, že budu podnikat cesty metrem po metropoli. Ale dokážete si představit, jak moc se mi chce.

Teď čekám, až pomine vedro, z kterého se lze i pominout a půjdu ven s foťákem. Taky má přijet francouzský pár z Khajuraha, který zvolil úmornou cestu courákem. Přijedou kolem páté, budou k smrti unavení a nenajdou ubytování. Je mi jich líto, taky už počítají, kolik jim zbývá peněz…