Tak jo. O svojí práci jsem na blogu nikdy nepsal. Nebyl pro to důvod. Ale věci se změnily a práce najednou poskytuje materiály k psaní, o které se chci podělit. Minulé pondělí jsem se ocitl v bytě Umberta Eca, za kterým jsme jeli, aby podepsal výtisky svého nového románu Pražský hřbitov. A dal rozhovory pro Víkend MF Dnes a Reflexu.
Miláno jako takové mne neokouzlilo. Strávil jsem v něm tři dny a celou dobu jsem marně hledal zcela marně genia loci. Ale všechny velké vydavatelské italské domy sídlí právě tady. Také Umberto Eco zde má byt. S výhledem na zdejší pevnost. Byt plný uměleckých artefaktů a knih. Byt, který je nezapomenutelný stejně jako sám autor, kterého považuji za jednu z největších kulturních osobností dneška.
Po obědě jsme u něj zazvonili a až v ten okamžik mi došlo, kam že to vlastně jdu. Přivítala nás paní Ecová, moc milá dáma, která nás usadila v obývacím pokoji, který tak trochu připomínal galerii, jen byl o poznání přívětivější. Když se objevil sám Umberto Eco, bylo jen těžko uvěřit, že je mu 79 let. Statný muž plný energie, který o sobě říká, že jeho paměť funguje lépe než kdy dříve.
Nebyl jsem zde, abych se ho na něco vyptával, od toho tu byly dvě novinářky. Já měl zajistit fotodokumentaci a po skončení nechat podepsat první archy Pražského hřbitova, které jsme jako poklad přivezli z Prahy. Ale byl jsem u obou rozhovorů a během co nejdiskrétnějšího focení hltal každé jeho slovo.
Eco je muž nablýskaných bonmotů, kterými oslňuje novináře. Ale došlo i na niternější vzpomínky, o kterých se dočtete ve Víkendu a v Reflexu. Já budu reflektovat spíše ten zbytek, abych nelezl nikomu do zelí. Spisovatel byl dobře naladěn, i když se při podepisování přiznal, že uklouzl v koupelně a bolí ho pravá ruka, takže sto podpisů pro něj bylo malé martyrium, kterého se ale zhostil s grácií, za což mu bezesporu patří díky.
Seděl ve svém oblíbeném křesle (paní Ecová předem řekla, kde bude manžel sedět), ve kterém si udělal pohodlí, sklouzl do něj a odpovídal. Pochopitelně je obtížné ptát se jej na něco nového, co ještě neřekl, ale mám za to, že se dívkám podařilo získat dostatek materiálů na rozhovory, které stojí za to.
Byt byl světlý a všude byly obrazy a knihy. Zejména knihy. Eco jich má desítky tisíc a v Miláně jich má jen část. Snad neprozradím příliš, když se podělím o jeho poznámku, že je nemá seřazeny podle nějakého ustáleného klíče. Tak nějak ví, kde kterou má. Ovšem pokud si ji půjčí někdo z rodiny a nevrátí ji přesně tam, kde ji vzal, je pro něj prý navěky ztracena. To bude asi také důvod, proč jsou knihy v obýváku jenom vyskládány do komínků (včetně Peanuts, které ležely navrchu). Kdyby mu je někdo odnesl, nevěděl by, kde je naposledy nechal.
Každý z rozhovorů trval hodinu. Na začátku toho druhého se na mě podíval a řekl: „Teď nebudu moct říkat to samé, usvědčil byste mne…“ Řekl to v žertu, ale byla v tom cítit i jakási nelibost, spoustu bonmotů mohl hodit pod stůl… Ale to nevadilo. Naopak.
Témat byla celá řada, nejvíce se rozhovory točily kolem jeho nové knihy, ale přišla řeč i na vzpomínky na Prahu roku 1968, na jeho dětství, na jeho vztah k médiím… Všechno se dočtete v Reflexu a Víkendu. Možná se nedočtete, že celá návštěva působila spíše civilně než formálně, Eco byl doma, žije zde už osmnáct let a cítí se zde příjemně. I to se na rozhovorech bezesporu projevilo.
Já se během nich kradl kolem stěn s uměleckými díly za miliony eur a snažil se najít nejlepší úhel na focení a nejlepší světlo. Byl jsem i svědkem krátké prohlídky bytu, při které ukazoval vzácné tisky nebo dlouhé police svých knih přeložených do všemožných jazyků. To všechno zanechalo dojem, který budu ještě dlouho zpracovávat a o kterém budu nejspíš vyprávět vnoučatům.
Když jsme odcházeli, se všemi se zdvořile a jmenovitě rozloučil. Gentleman každým coulem, i když na něm bylo znát, že dvě hodiny vyptávání jsou až až. Kromě podepsaných archů jsme si odnášeli pocity, které se jen těžko vyjadřují písemně. Každopádně to bylo setkání s žijící legendou.
