Včera byly čarodějnice, což je pravý čas, kdy napsat tento článeček. Ono totiž právě v tento den se koná pro většinu lidí první opékání špekáčků a jiných uzenin nad otevřeným ohněm. Pro některé je to taky jediná příležitost, ale pro mě, jako milovníka karcinogenů vytvořených nad plameny, je to zkrátka zahájení nové sezony. A je čas zavzpomínat.
Je to tak. Špekáčky i vuřty, klobásy a podobně miluji od útlého dětství. Nepil jsem jako pachole mléko (později se ukázalo, že ho stejně netrávím a věděl jsem, co dělám), ale po párku jsem se sápal. I po okurce. To bylo moje. A stále je.
Není se tedy čemu divit, že oheň na zahradě musel být aspoň jednou týdně. Špekáček umím nakrojit mnoha způsoby a hlavně tak, aby opékání trvalo minimum času a bylo co nejefektivnější. Když proto koukám na pražské bambuly, co jsou schopni s buřtem provézt, než ho napíchnou na klacek, jen nevěřícně kroutím hlavou. Ale to je jejich věc. Oni to budou jíst a budou to mít uvnitř studené a zvenku černé.
Daleko horší je nešvar jazykovědný se špekáčky spojený. Již od dvou let jsem věděl, jaký je rozdíl mezi klobásou, špekáčkem, vuřtem a párkem. Většina obyvatelstva, zejména ženy, pro něž je uzenka něčím nečistým, však ví kulové, co je co. Respektive jako jediná taxonomická skupina jim všechny poddruhy splývají do dehonestujícího označení „párek“.
Párek je pokud možno v ovčím střívku a ohřívá se v páře. Na klacek byste jej nenapíchli, jak je tenký. Navíc je na oheň zcela nevhodný. Proto mě již od věku pacholete irituje, štve a od pozdějšího věku i nasírá věta: „Pojď, opečeme si párek“.
Pokud jste se s tímto paskvilem v řeči nesetkali, žijete v ráji opékačů. Zejména maminy to říkají, když nejsou manželé, kteří by je určitě opravili (a nebo taky ne), v dohledu, svým dětem, které jsou pak úplně zblblé a myslí si, že všechno je párek. Já bych je hnal. Tady to začíná, Radkem Johnem to končí. A nebo tím, že v ZOO ukazují dítěti emua a říkají, že je to pštros. Český šlendrián to je. Nic jiného.
A tak si prosím zapamatujte, že párek se neopéká. A pokud to někdo dělá, tak je to s odpuštěním blbec.
Pěkně si to napsal!
Ještě oprav Wikipedii cz
Tvrdí, že párky se dají opékat. Patrně tím míní na grilu, protože je definují jako 1 cm tlusté uzeniny.
Já sice pouze intuitivně tuším, jaký je rozdíl mezi špekáčkem a vuřtem, ale párek bych si nikdy neopekla! Dříve se párky, na jejichž papírové obalení řezník načmáral fixou požadovanou sumu, pojídaly s čerstvou šumavou a plnotučnou hořčicí. Nyní se, žel, párky už pojídat nedají. (Nebo existuje párkový ráj, v němž se do nich nervou kuřecí separáty a sója?)
Párkový ráj existuje, i když dneska jsem z něj měl debrecínky, které byly příšerně mastné, nevím, co to do nich vjelo, občas jsou skoro suché!
Ví, ale neprozradí, partyzán…
Byly doby kdy se opékal koňský buřt a to byla delikatesa za osm kaček kilo, ne že by mě nebylo líto koně, když si zlomil nohu a šel do buřtů, to co dnes někdo považuje za buřt, párek, debrecínku, šunku to je paskvil na potravinu a já bych to nedala ani kočkám, protože na rozdíl od lidí oni maso poznají, už po čuchu. Zdravím všechny pojídače květáku.
Pojímám pouze důvod, prečo máme vuřt a prečo buřt je nevhodně řečen, od špekáčku neodlišuji (áno, su barbar – étot tučnější?) nicméně, párek bych nikdy neopékala. A klobása, klobása, toť buď to milá pozornost od sousedů nebo věc, již prodávají soudružky ukrajinské na Václavském náměstí. Jiné asociace se mi nedostává. Tolik komenář k buřové osvětě a díky za ni, těším se o to víc na prvního buřta. Pochopitelně bude bio, žáno.