Postkatastrofických románů jsou desítky. Toto téma patří do sci-fi literatury dlouhá léta. Snad nejznámějším a jedním z nejpovedenějších je Den trifidů britského spisovatele Johna Wyndhama z roku 1951. Od jeho dob bylo variací na svět, kde už nežijí skoro žádní lidé, napsáno mnoho. Jen málo z nich lze ovšem považovat za zásadní…
…(jednou z nich je třeba Zpěv drozda Waltera S. Tevise z roku 1980) a téma jako takové sloužilo v poslední době spíše jako kulisa tu více, tu méně vydařeným hollywoodským filmům (Šílený Max, Vodní svět, Pošťák, Bojiště země).
Málo kdo by proto čekal, že se v literatuře může objevit ještě další zpracování, které by přineslo něco nového. Pulitzerova cena 2007 pro Cormaca McCarthyho za jeho román Cesta však jasně ukazuje, že tématika není mrtvá ani dvacet let po skončení studené války.
O románu Cesta se dá říci to samé, co kdosi prohlásil o filmu Million Dollar Baby Clinta Eastwooda. Také on přišel s příběhem, který byl vyprávěn mnohokrát. Kritiky však o snímku mluvily jako o filmu, který byl natočen, jako by žádné podobné před ním nikdy nevznikly. Jako by byl oním prapůvodním, krystalicky čistým předobrazem, podle kterého budou ostatní opisovat.
Podobně působí i McCarthyho román. Autor odmítl vzít na vědomí, že se vydal dobře prošlapanou pěšinou, a udělal z ní velkou Cestu. Ještě nikdy nebyli hrdinové postkatastrofického románu zahnáni tak daleko k hranicím samého lidství, jako je tomu zde.
Otec a syn. A Bůh, který s nimi není, který není nikde. To jsou všechny tři postavy románu. O prvních dvou přitom víme ještě méně než o Bohu. Odkud jdou? Jak dlouho? Co se vlastně stalo? Ani na jednu ze zásadních otázek nedostaneme odpověď. Víme jenom, že otec se synem míří na jih, protože další zimu na severu by nepřežili, a to, že nesou světlo. Že oni jsou ti hodní. O nic jiného v díle nejde. Myslíte, že je to málo? Naopak. Je to až příliš na to, aby čtenáři mohli knihu dočíst bez kladení dalších a dalších otázek. Sami sobě.
Dvojice prochází bezútěšnou, nastokrát vyrabovanou krajinou zasypanou popílkem, plahočí se na jih v obavě, že narazí na někoho silnějšího, kdo nebude patřit k „hodným“. Kanibalismus je v dobách, kdy už všechny zásoby došly, daleko rozšířenější, než byste čekali. A právě kontrast mezi hrůznými scénami ze zpustošeného světa a mezi rozmluvami otce se synem a jejich snahou o žití podle mravního zákona, i když hvězdné nebe není vidět již léta, činí z Cesty dílo, které nemůže nechat chladného nikoho, kdo se do něj začte.
Hrdinové – a i přes svou obyčejnost jsou to možná největší literární hrdinové nového tisíciletí – však ze všeho nejvíce nebojují s bandity, ale sami se sebou. A co bylo vůbec nejstatečnější, co jsi kdy udělal? ptá se syn. Že jsem dneska ráno vstal, řekl otec. K zesílení pocitu vyčerpanosti a nedostatku sil si pomáhá McCarthy i sazbou svého díla. Nenajdete v něm jedinou uvozovku, ani věty uvozovací se v textu skoro nevyskytují. Promluvy plynou řádek za řádkem, postavy jsou jen dvě a moc dobře vědí, kdo co říká. Vědět to bude i čtenář, protože nikdo jiný než oni dva na stránkách není.
Hlavním poselstvím románu je nejspíš myšlenka, že člověk by neměl ztrácet naději. Neměl by ji ztrácet ani ve světě, kde už žádná naděje nezbývá. Tou jedinou, kterou hrdinové mají, jsou pro sebe oni sami. Otec, s jehož myšlenkami nás narozdíl od chlapcových McCarthy seznamuje, vidí v synovi dílo boží. To jediné, proč má cenu neskončit polovičaté bytí na světě, kterého už nezbývá téměř nic.
Proto se plahočí stránku za stránkou, kilometr za kilometrem, celí vyhládlí. A čtenáři jdou s nimi. Stejně hladoví jako oni, aby se dozvěděli, jestli se jim podaří donést onu symbolickou pochodeň někam, kde bude moci svítit.
Je mi jasný, že sis myslel, že umřeme.
Jo.
Jenže jsme neumřeli.
Ne.
Tak jo.
Můžu se tě na něco zeptat?
Určitě.
Kdybys byl pták, mohl bys vyletět tak vysoko, že bys viděl slunce?
Myslel jsem si to. To by bylo pěkný.
To by bylo. Tak co, můžem?
Ano.
Zarazil se. Kde máš flétnu?
Zahodil jsem ji.
Tys ji zahodil?
Ano.
Tak jo.
Tak jo.
Podobně působivé knihy nevycházejí často. A je to dobře. Kdyby jich bylo více, nebylo by snadné je číst a srovnávat se s otázkami, které nám autor pokládá. McCarthy neapeluje, neagituje, ani nevyhrožuje. Jen se na nás dívá očima k smrti vyzáblého malého kluka, který se svýma velkýma očima vypadá tak trochu jako anděl. I to je víc, než se dá kolikrát snést.
Knihu ocenila i československá Akademie SF, F a Hororu, když jí udělila ocenění Kniha roku 2008.
