Šumař dopisuje Kočkolínu, stíhá to ještě letos

Je noc a já bych měl po celodenním stěhování spát. Jenže jsem nějak zjistil, že Kočkolínu musím dopsat ještě ve starém bytě. Jinde by to asi nešlo. Takže mě chytla psavá a já jsem v úplném závěru vyprávění. Chybí mi asi už jen dvě kapitolky. Vás jich tedy čeká ještě asi pět. Snad vás budou bavit.

Ta jediná správná cesta k Bystronožce

Tolik sov jsem na večerním nebi Kamenného města neviděl od chvíle, kdy zmizela Kočkolína. Bál jsem se toho znamení, ale nic nemohlo zvrátit moje rozhodnutí. Věděla to i Potkanice, která ulicí běžela kousek přede mnou těsně podél počmáraných zdí. Cítili jsme jejich oči, věděli, že o nás vědí, ale žádná se nepřiblížila tak těsně, abychom si mohli začít dělat skutečné starosti. Někam pospíchaly. A my také.

Za vším tím bylo cítit únavu města, které se snažilo, jak jen mohlo, aby mne dostalo tam, kde mne chtělo mít. Myslel jsem si tehdy ještě naivně, že právě onde se nenacházím. Že jsem ho doběhl. Že jsem přečůral je všechny, včetně starého chrliče, včetně všech těch sov, co se jich jen v kamenných věžích skrývá. Dnes si závidím svoji tehdejší samolibost.

Vstup byl nenápadnější než nenápadný. Jedním domem v jedné ulici, podobným všem domům, které se vám vybaví, bez zvláštních znamení a příkras, právě tudy jsme se dostali ke vchodu do podzemního labyrintu plného černých plísní, kaluží přečkávajících nejparnější slunečné dny, zkrátka do míst, kde není možné cítit se dobře, jste-li člověk.

Potkanice tu ale znatelně pookřála, i když na mne vrhala kosé pohledy, zda si to nechci rozmyslet, dokud je čas. Já byl rozmyšlený. Byl jsem jistější než skála mého palce, byl jsem odhodlaný najít Bystronožku nebo zemřít.

Jak jsem se mohl tak nepoučit minulým pokusem, mi není jasné. Přičítám to bláznivé lásce, která mi tepala v krku, když jsem se prodíral prostory, které kopírovaly siluety dávných horníků, kteří rubali před staletími páteř i žebra kostry šachet. Děti jim prý vynášely kamení, děti tu prý sleply při těžké práci pro Kamenné město.

Teď jsem se tudy prodíral já, prsty v rýhách po středověkých dlátech. Tehdy bylo město tvárnější, ale i tak se stáří chodeb lišilo o celá staletí. Tak jako jsem se od všech chodeb teď lišil já. Jen můj palec byl stejný a zdálo se, že stěny ho poznávají. Cítil jsem slabé brnění a v hlavě mi tepalo. Čím víc jsme se nořili do hlubin labyrintu, tím víc jsem cítil tep města ve svém těle.

Dral jsem se dál, Potkanice neslyšně běžela přede mnou. Křižovatka. Zatáčka. Zúžená chodba, hluboká louže. Studená voda, zvířené bahno. Světlo svítilny tančilo s mýma roztěkanýma očima. Když začala Potkanice v jedné opravdu úzké chodbě, kde jsem se musel drát bokem s nohama pokrčenýma, pištět a povzbuzovat mě, abych sebou hodil, zachytil jsem se o něco.

Potkanice zjevně propadala panice a dokonce i mně bylo z tepu v mém palci jasné, že se k nám něco blíží. Když jsem se konečně uvolnil, spatřil jsem jen ocásek mojí průvodkyně, jak mizí ve tmě. Snažil jsem se ji dohnat, ale chodby byly příliš úzké. Šlo to jen pomalu a ten hukot v hlavě začínal být nesnesitelný.

Když jsem si uvědomil, že hukot nejde jen z hlavy, ale i z chodby přede mnou i za mnou, snažil jsem se udržet chladnou hlavu. Ta byla ale i přes chlad sálající ze zdí, které jako by se mne rozhodly pohltit, rozpálená k zešílení.

Lezl jsem už po čtyřech, nejrychleji, jak jsem jen mohl, přitom však strašně pomalu. První voda přitekla zepředu a její množství mne docela znepokojilo. Zlověstný hukot ale dával tušit, že to není to nejhorší. Vlna z chodby za mnou mne hodila kupředu a vláčela mne chodbou tak, že jsem se jen s největšími obtížemi dokázal nadechovat. Vláčela… Spíše mne propírala v bubnu řvoucího kamení.

Snažil jsem se udělat pár temp, ale v tu chvíli to bylo tak směšné, že jsem se ani v tak tísnivé situaci málem neudržel, abych se nerozesmál. Město mne mělo, kde mě mít chtělo. Utopí mne jako kotě, kterého je potřeba se zbavit. Choulil jsem se do klubíčka a snažil se šetřit dech. V palci mi stále tepalo a jako bych z něj cítil stěží ovládanou radost, že to, co nezvládla střecha Kamenné katedrály, dokončí kamenný labyrint.

Cítil jsem, jak mi tuhnou svaly chladem, jak mi dochází dech i jistota. Cítil jsem, že se proměním v balvan, který bude navěky ležet v labyrintu kdesi pod srdcem Kamenného města. A to jsem musel být blízko. Blizoučko. Jenže voda mnou mlela jako bič s dětskou káčou. Síly mne opouštěly. Stejně tak i dech. V tu chvíli jsem došel dalšího poznání. Je jen Kamenné město a v něm jsme my. Larvy slepnoucí v jeho chodbách, kterým dovolí trochu žít. Kdo se vzepře, kdo odmítne kamenné právo, bude rozmačkán na organický prach, který spláchne první déšť.

V posledním záchvěvu vzdoru jsem rozpřáhl ruce a propnul nohy. Netušil jsem, kde je nahoře a kde dole, byl to jen gesto okoukané z kostela, jen vzdor před konečným odevzdáním. A nohy našly zem a ruce našly stěny. Rozhodl jsem se to ukončit. Rozrazit si hlavu o nízký strop. V lomcování vody jsem se přikrčil a vší silou vyrazil vzhůru vstříc sladkému bezvědomí.

Jenže nepřišlo. Něco bylo špatně, žádná stěna mou hlavu nepotkala. Nedávalo to smysl, v chodbě jsem být nemohl, ale tou cestou, kterou jsem pár vteřin svištěl mi pomáhal i proud. Kterým směrem jsem nedokázal říct. Celá moje bytost křičela Nahoru Nahoru, ale bránil jsem se doufat. Bránil jsem se podlehnout svému optimismu, který mne spolu s proudem tlačil tím tajemným průduchem.

A bylo co dýchat. Svítilna kupodivu nezhasla, těkala po stěnách jakéhosi komínu. Snad to byla jedna z větracích šachet, ale na ni byl zhruba čtvercový komín příliš široký. Viděl jsem strop, byl dobré tři metry nade mnou. Nebyl v něm ale žádný otvor, jak bych čekal od větrací šachty. Až později jsem se dozvěděl, že to byl jeden z komínů, kudy horníci tahali z podzemí kamení. Poklopy na nich ale byly z masivního kamene, aby se do šachet nikdo nedostal. Kamenné město střeží svoje tajemství.

Mrznul jsem v kostku ledu a voda stoupala. Počáteční naději vystřídala další skepse. Jako na houpačce. Měl jsem pár minut, než voda zaplní šachtu až nahoru a já se udusím. Možná ale do té doby upadnu do bezvědomí z chladu.

Trvalo to skutečně jen chvilku. snažil jsem se tlačit na strop, ale nebylo oč se opřít. Hledal jsem cokoli, co by mi pomohlo, ale nikde nebylo nic, co by se dalo uvolnit. Pouhých deset centimetrů vzduchu, který voda vytlačovala kamsi na povrch. Ten mezi poklopem prošel, ale já takové štěstí neměl.

Pět centimetrů, pak poslední nádech. V hlavě mi tepalo tak, že hrozila prasknou dřív, než se utopím. Bylo to jedno. Hmatal jsem po stropě, šmátral, hladil ho zmrzlými prsty, umíral a utápěl se v černé vodě i myšlenkách na úplný konec.

Ten otvor byl miniaturní, takže jsem si ho předtím nevšiml. Přesně ve středu desky. Akorát na jeden prst, který snadno našel jeho konec. Žádná záchrana. V zoufalství jsem do něj vrazil svůj kamenný palec. A poklop rozpraskal jako vaječná skořápka, rozdrolil se a jako štěrk se snášel šachtou ke dnu, zatímco já se mohl nadechnout. Vzduch chutnal po květinách, což jsem si vzhledem k nabyté svobodě dechu musel jen namlouvat.

Tlak pomalu ustával, ale já jsem, potom co jsem se z posledních sil vyškrábal na lehce
zvlhlou zem, jenom apaticky ležel a opatrně se nadechoval. Byla to pravda. Žil jsem a to bylo teď hlavní. Voda z komína se tou dobou propadla o dobré dva metry a stále mizela. Sice pokojně, ale já z jejího crčení cítil i zklamání. Docela jsem ho chápal, ale já mohl dýchat, i když mne plíce pálily jako mrazivým ohněm. Začal jsem doufat. Zase. Najdu ji. Najdu Bystronožku.